Rubriky
Aktuality Kronika

Bourá se klubovna

Ano, je tomu opravdu tak. Ale zatímco se na Ostrově zdárně pokračuje v budování a zdejší klubovna se rozšiřuje (probíhá „nastavení“ domečku a jeho propojení s dosud samostatným objektem záchodů), tak letošní zima bude pravděpodobně posledním časem jiné klubovny…

Za fabrikou Kamax vjíždíme do obce Nudvojovice. Hned první rodinný dům vlevo (č. p. 1031) je v majetku města Turnov. Není v dobrém stavebně-technickém stavu (to už nebyl ani kdysi dávno), navíc je zde trasován obchvat budoucí silnicí I/35 (od Přepeř směrem k čističce). Proto bylo odborem správy majetku města požádáno o demoliční výměr. Jako investice ve výši 600 tis. Kč je likvidace domku na 4. místě v prioritách zastupitelů pro rok 2022. Tím bude historie objektu uzavřena.

A proč mluvíme o klubovně? Obnovení skautingu v Turnově začalo tím, že v prosinci roku 1989 v kulturní místnosti tělocvičné haly v Turnově II se uskutečnila informační (zahajovací, obnovovací) schůzka. Na jaře už probíhaly rádcovské kurzy, pak byly vyvěšeny letáky a 16. března 1990 na autobusovém nádraží vypukl šrumec, kdy sem proudily davy skautování chtivých zájemců.

Začalo se hlavně vycházkami a výlety, scházelo se porůznu v altáncích, u rádců doma či jen tak venku. Skautské středisko získalo na sokolském ostrově stavbu přízemního domečku a vedlejších záchodů. Ještě zde byly uskladněné koloběžky a kola dosavadního dětského dopravního hřiště, ale už tehdy také bylo evidentní, že pro schůzky střediskových oddílů a jejich družin je prostě velikost a kapacita zcela nedostatečná. Ani nebyla šance se zde prostřídat, proto se využívala další část ostrova, schůzkovalo se jinde (např. kolna ve Vejrichovce) a začalo se pracovat na zvelebení budovy tzv. Kinderheimu u nového kina za stadionem. To je ale jiná historie a necháme si ji najindy …

Jednou z těch alternativních kluboven byl právě domeček v Nudvojovicích. Město ho skautům nabídlo k užívání (běžnou vnitřní údržbu a vytápění jsme si museli zajistit sami, dokonce se mi zdá, že jsme ani neplatili elektřinu a vodu), jenže dálka – hlavně z centra města – to byla ukrutná a tak o využití nebyl zájem. Navíc se rozjela přestavba domu u kasáren, kam zamířily téměř všechny oddíly. Ke kasárnám to snad bylo ještě dál, než do těch našich Nudvojovic, a protože druhý chlapecký oddíl měl v družinách Ostřížů a Kamzíků hodně lidí z nádražní části Turnova a z Daliměřic, nakonec jsme zamířili sem – jak jsme říkali, do „Nudlajs“.

Nejrozsáhlejší blok místností byl dole, kde na bývalou kuchyni navazovala jídelna a vedlejší pokoj. Ten je přes celou šíři domu – můžete sem ze silnice nahlédnout nejbližším oknem. Tady jsme to celé vymalovali vápnem, pak jsme si namíchali barvu ze sazí a vody, na stěny okolo okna namalovali kopii Joubertovy  kresby Baden-Powella a hlavu indiána – a ono se to pak začalo odlupovat, takže oškrábat i s prvními pěknými kresbami a znovu (takže další verze zakladatele se pak už tolik nepovedla a připomínala spíše mravence), a na té největší ploše byla taková ta obrovská klasická foglarovská kresba: řeka, skály, krokodýli, džungle, měsíc, indián… Pomáhali nám i známí vrstevníci mimo skauty. Prostě super výzdoba.

Jenže ta dálka… – chodilo se buď od viaduktu anebo variantou přes Perchtu a koleje pustou rozbitou silničkou kolem sběrny; občas se šlo od tunelu, hřišť a garáží napříč zarostlou strání k zadní skládce uhlí (vedle statku, kde jsme z prohlubní ze štěrkované plochy hrabali uhelný mour a zapomenuté kostky uhlí). V zimním odpoledni se desetiletí hoši už za pošmourných stínů trousili liduprázdnými ulicemi a silnicí až sem na kraj světa, do klubovny. Tu moc dobře nešlo vytopit (otvor do komína byl v jídelně, takže jsme rouru a koleno vedli skrz ve zdi udělanou díru), veškeré teplo braly stěny a podlaha byla studená a pod linem i vlhká. Stoly a židle jsme přivezli na ručním dvoukoláku z ostrova. Uprostřed místnosti byl obrovský stůl asi 2 na 2 metry (dostali jsme ho tuším z hotelovky a převezli z ostrova), k němu byly dva půloblouky, kolem se jakž takž vešly židle, v rohu byla místní původní menší skříň s drobnostmi, na stěně visela nástěnka. Jako výzdoba tam snad i visela nějaká stará hrůzasekerka, pak větší athabasca (to je takové pomocné šifrovací kolečko), nějaké erby ze sololitu atd. Myslím, že tam byla přivezená i taková dělaná lavice, z tenčích kuláčků a s opěradlem, na ní byly deky (tato lavice z tábora 1990 pak byla roky v domečku a v naší stávající klubovně). Vedlejší místnosti byly prázdné, byly tam snad jen desky z podlahy, nějaké nářadí apod. Tehdy byly hitem béčkové akční filmy na videokazetách a tak starší kluci přemýšleli o posilovně (a nějaké doma vyrobené náčiníčko zde už bylo, pak do té místnosti šly holky). Škoda, že nejsou žádné fotky.

Družinovky ještě ušly, zábava tu byla skvělá, lítalo se po zahradě, sedělo se v klubovně, na ohýnky se chodilo ke slepým ramenům u Jizery, stloukala se strágule, v noci byla stezka odvahy na hřbitov… Ale oddílovky se nepodařilo zdárně rozjet, zejména pro menší děti to bylo až moc daleko a auty se ještě tolik nejezdilo; scházelo se nás málo, v podstatě lidi z těch 2 družin a pár vlčat. Náš oddíl sice měl zablokované (asi) dvě místnosti v kindrhajmu u kasáren, ale nikdy jsme tam s rekonstrukcí a přípravou nezačali, protože mladší i větší vlčata se scházela v domečku na ostrově a nakonec i nějaké oddílovky jsme udělali raději tam.

V Nudlajs jsme se o zahradu dělili s nějakými chlapíky, co zde v kůlně formovali zahradní betonové vázy; místnost přes chodbu získala hudební skupina Alien jako zkušebnu (fakt tam visela hlava vetřelce!), v narůžovo nově vymalované místnosti nahoře schůzkovala děvčata tuším z 1. oddílu.

Jednou jsme pustili ve sklepě vodu a ta nešla zastavit, jindy se nám při stěhování v zalomení schodiště zasekla skříň (zasekla doslova až ve zdi) a nešlo tudy projít. Pořád bylo cítit vlhkost, plíseň a zatuchlinu; voda tekla jen studená, čas od času jsme zvedli lino a pro vysušení podlahy jsme do koutů položili plechovou vaničku plnou žhavých uhlíků; tašky na střeše popraskané, trhlinky v omítce, na záchod se muselo někam ven – zkrátka starý neudržovaný dům. Jenže s určitým, až takřka mystickým nádechem…

Před domem stál kratší stožár, kde se občas věšela vlajka Kamzíků; díry ve zdi po rozšvihané skříni jsme omalovali obrysem postavy a vymysleli příběh s dávnou vraždou. Odtah do komína byl někdy slabý a při přikládání nahrabaným uhelným mourem jsme čudili do místnosti; za podvečerů bylo slyšet praskání a vrzání, jak ten dům dožíval…

Kronika mluví, že už v roce 1990 zde proběhla vánoční schůzka – takže družinovky a vlastně i úprava musely proběhnout měsíce předtím. Vydrželi jsme zde až do podzimu roku 1991, když se na ostrově již započalo se stavbou stávající velké dřevěné klubovny (středisko tam v podstatě časem přesídlilo, takže z pouhého ostrova mezi náhonem a Jizerou už to byl jakoby náš „Ostrov“). Akorát se to sešlo, protože zatuchlost dost vadila a z Nudlajs jsme se stejně časem museli vystěhovat, protože tam město šouplo nějakou rodinu. Druhý oddíl zůstal v domečku, ostatní oddíly se zabydlovaly v místnostech nové dřevěné klubovny.

Druhácká klubovna v Nudlajs je sice krátce, ale přeci nezapomenutelně spjata s oddílovým životem, jeho radostmi a strastmi. A během několik chvil už bude jen ve vzpomínkách…

Proto pokud nemáte žádný jiný tip na krátkou odpolední vycházku, můžete se vydat např. od Juty směrem k fotbalovým hřištím a dále spodem až téměř k nudvojovickému plynojemu, zatočit a vracet se vrchem kolem kostelíka a firmy Kamax k viaduktu u Beneše a k vlakovému nádraží. Cestou bývalou klubovnu minete. Před 14 dny už byla fuč střecha z vedlejší kůlny (chlívku), tak snad tuto bývalou klubovnu ještě zachytíte před demolicí…

Viktor „Toma“ Tomek, 11. prosince 2021